Označení izotopie či iso-topos lze parafrázovat jako „stejný motiv“ či „stejné téma“. Ideu analýzy i. mezi slovy přes hranice vět v textu zformuloval ✍Greimas (1966) a vedle českých autorů (viz dále) je rozvíjel mj. i ✍Agricola (1975). Analýza i. měla ukázat, že a jak je ↗text soudržný nikoli jen z hlediska formálního, ale také z hlediska obsahového; viz též ↗sémantika textu. Tím, že se analýzou i. pozornost obrátila k významové struktuře textu, přestala se ↗textová lingvistika omezovat na textovou gramatiku či ↗syntax textu, jež spočívala v analýze formálních prostředků textové ↗koheze (tj. v analýze pronominalizace, textových konektorů či opakování slova n. gramatických kategorií). Analýza i. přitom soudržnost textu chápe jako fenomén sémantický, a nikoli jako výsledek jeho ↗koherence na základě společných očekávání, ↗presupozic či rámců, jež jsou fenoménem pragmatickým, spjatým s kontextem. Naopak významové vztahy vytvořené mezi propozicemi prostřednictvím pronominalizace se např. v podání ✍Agricoly (1975) chápou jako součást i. sítě v rámci textu.

V Danešově podání by izotopické vztahy bylo možné vymezit jako vztahy identity a částečné identity mezi ↗předměty řeči, které zahrnují i „slabší“ sémantické vztahy, jež lze obecně nazvat jako „sémantickou blízkost“ (✍Daneš, 1985). Tyto vztahy se vytvářejí prostřednictvím pojmenování, jež se ve výpovědi vztahují k předmětům řeči. Tato pojmenování tak přispívají k obsahové návaznosti výpovědí a soudržnosti textu: Kostel byl nabitý, hřměly varhany. Na kůru zpíval tenorový part hronovský podučitel (příklad dle ✍Hrbáčka, 1994:15).

Předpokladem i. je podle ✍Daneše (1985:200) „objektivní“ vyveditelnost totožných předmětů řeči z kontextu. U „slabších“ sémantických vztahů je obsahový komponent K₂, jemuž odpovídá určitý předmět řeči, vyveditelný z textu, a sice (1) když je přítomen komponent K₁, který mu předchází, a (2) když je mezi K₁ a K₂ (a jim odpovídajícími předměty řeči) vztah sémantické ekvivalence nebo blízkosti.

Izotopické vztahy jsou podle Daneše konkrétně založeny na:

1. úplné identitě předmětů řeči, jež jsou po stránce výrazové založeny na: (a) opakování téhož pojmenování: Pak přiběhl hoch s nějakým kufříkem. (Ten) Kufřík rychle vtáhl dovnitř; (b) pronominalizaci: Báli jsme se, že nám vítr vezme střechu. Proto jsme ji zatížili; (c) elipse: Kvůli přílivu uprchlíků byly zavedeny hraniční kontroly. Měly _— sloužit stabilizaci situace; (d) synonymních pojmenováních: O dovolené jsme udělali hodně fotografií. Snímky se povedly. Pro označení tohoto vztahu se užívá mj. termín identifikace.

Může ovšem docházet i k substituci pojmenováním s jiným významem, (a) která se opírá o hierarchickou strukturu lexikálního systému: Včera zemřel Günther Grass. Německý spisovatel byl nositelem Nobelovy ceny (proprium – apelativum); Už několik let máme psa a kočku. Naše domácí zvířata dělají radost hlavně našim dětem (hyponymum – hyperonymum); resp. (b) která využívá obrazných pojmenování: a vysoko – v daleké kraje bílé obláčky dálným nebem plynou [...], vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, v tiché se slzy celí rozplýváte.

2. částečné identitě předmětů řeči, mezi jejichž pojmenováními po sémantické stránce existují vztahy příslušnosti ke skupině, třídě, druhu, tj. jsou vymezeny vztahem: (a) hypersémém – hyposémém: Máme v jezeře bohatou faunu. Bobři tu byli vysazeni jako první; (b) hyposémém – hypersémém: Do kurzu přišla další studentka. Lidí je tam teď dost. Tento vztah se vyjadřuje: (a) opakováním pojmenování ve spojení s prostředkem vyjadřujícím inkluzi: bankéři – někteří z nich [bankéřů] aj., (b) opakováním, synonymem či zájmenem s rozlišujícím přívlastkem: dvě sestry – mladší sestra aj.; (c) hyperonymem – hyponymem: nářadí – kleště atd. Pro označení tohoto vztahu se etabloval termín ↗alterace.

3. sémantické blízkosti pojmenování, mezi nimiž jsou vztahy: (a) sémantické souřadnosti: Od mala jsem rád lyžoval. S golfem jsem začal až na stáří; (b) sémantické souvislosti: Dostali jsme nového učitele. Výuka toho starého za nic nestála; resp. je mezi nimi (c) symptomatický vztah: Nad lesem stoupal kouř. Žádný požár se naštěstí nerozšířil.

Tím, že se v textu prostřednictvím příslušných pojmenování utvářejí tematické, izotopické řetězce, resp. tím, že dochází k propojení takovýchto řetězců do izotopických sítí, podílí se i. významnou měrou na soudržnosti částí textu i textu jako celku; ↗tematické posloupnosti či ↗tematické trasy, které slouží rekonstrukci témat dílčích úseků, jakož i tématu textového.

Izotopické vztahy se v textově lingvistické literatuře označují také jako vztahy anaforické (srov. ✍Daneš, 1985; ✍Hrbáček, 1994, aj.). ✍Daneš (1985:198) si je přitom vědom, že soudržnost textu s ohledem na totožnost předmětů lze vyložit jak ze „sémantické ekvivalence“ pojmenování předmětů řeči, tak z ↗koreference výrazů vztažených ke stejným předmětům řeči. V novějších pracích se pojem „izotopické vztahy“, které jsou ve vztahu k „předmětům řeči“ zdrojem soudržnosti textu, terminologicky opouští ve prospěch výkladu soudržnosti textu ve vazbě na ↗anaforu, ↗referenci a ↗koreferenci.